VÁNOČNÍ POVÍDÁNÍ

Vánoce se slavívaly v klidném prostředí domova. Dříve se stromečky nekupovaly, ale hospodář si pro jedličku, borovičku či smrček chodil do lesa sám - buď to měl domluveno s majitelem lesa, nebo už předem vyhlédnutý stromek si tajně odnesl.

Hospodyně měla hodně práce s přípravou jídla. V bohatších rodinách už předem napekla několik druhů cukroví, doma dělala i vánočky. Pamatovala na chudé rodiny i na žebráky.

Na Štědrý den děti neměly jíst dobroty, aby uviděly zlaté prasátko. Stolovníci, kterých měl být vždy sudý počet, většinou večeřeli rybí, čočkovou nebo zelnou polévku, smaženého kapra s brambory, někdy jen s chlebem.

Pod talířem musela být šupina z kapra, aby se ve stavení držely peníze. Kromě hospodyně nesměl nikdo odcházet od stolu.

Po svátečním jídle se louskaly ořechy, skořápky se svíčkami děti pouštěly v míse po vodě; rozkrajovala se jablka, hvězdička pravidelných tvarů věštila zdraví. Drobečky ze stolu nosil hospodář do chléva zvířatům a také je dával na zahradě ke stromům. Dospělí lili do studené vody roztavené olovo a podle vzniklých tvarů předpovídali svůj osud. Svobodní házeli botou, špička obrácená ke dveřím značila odchod z domova.

Svobodná děvčata ve štědrovečerní noci třásla bezovým keřem s průpovídkou:

„Třesu, třesu bez, ozvi se mi pes, kde můj milý dnes.“ A psi se skutečně z různých stran ozývali.

Nejdůležitější a s napětím očekávaný byl příchod Ježíška s vánočním stromečkem. Ježíška nikdo nikdy neviděl, zato stromeček s rozsvícenými svíčkami přitahoval oči dětí, které si hned všimly dárků pod ním. Celá rodina zpívala koledy. Dospělí se chystali na půlnoční mši v kostele.

V době svátečních dnů je i dnes v kostele sv. Michaela archanděla postaven betlém s ústředními postavami svatých i prostých lidí. Mezi figurami zvířátek jdoucích k jesličkám je zařazen i nápadný slon. Tyto jesličky zakoupil farář Jan Bauer v roce 1915. Stály v té době 285 korun a s dovozem 350 korun. Figurky jsou vyrobeny z terakoty od firmy Františka Šenka z Radotína u Prahy.

V sále evangelické fary připravovalo staršovstvo slavnost, které se říkalo „Stromeček“. Děti zde přednášely básničky, zpívaly, předváděly scénky a nakonec dostávaly dárky zakoupené církví, rodiči a známými. Byla tam vždy krásná sváteční atmosféra.

Chudé děti dříve chodívaly v den svátku sv. Štěpána na koledu s prozpěvováním:

Koleda, koleda, Štěpáne,
co to neseš ve džbáně.
Já to nesu koledu,
upad jsem s ní na ledu.
Psi se na mě sběhli,
koledu mně snědli.

Koledníci dostávali od hospodyně vánočku, koláče nebo jablíčka.

Poslední den v roce věřící křesťané prožívali v duchovním rozjímání, celá rodina zůstávala společně doma.

(Podle knihy Marcely Nekvindové, Krouna 1349 – 2009)